„Když pan Jan Konfršt vyslovil vaše jméno, tak se rozzářil…“

řekl mi pan Hamerský, který s Janem dělal rozhovor, a pokračoval: „…a tak mě zajímalo, co jste zač, a rád bych vám položil pár otázek“. A tak se mě pan Hamerský ptal a zde jsou mé odpovědi: 

Paní Bohumilo, jak to vlastně celé začalo?

Když jsem před třiceti lety na kurzu sebepoznání při ztišení uslyšela hlas „napíšeš knihy na pomoc lidstvu“, zavrhla jsem to jako kardinální nesmysl, nechtěla jsem o tom nic slyšet. Jenže následovala další věta, která můj odpor zlomila „uděláš si na to čas, nebo se ti něco stane a stejně si na to čas uděláš“, doplněná i obrazem, jak ležím rok v nemocnici, obě nohy zlámané, upevněné na jakýchsi kladkách – a píšu.

Lektorka kurzu mi k tomu tehdy řekla: „Nevím, co to je, ale nebrala bych to na lehkou váhu…“ Po návratu domů jsem se zklidnila a řekla jsem si, že jestli je to pro mě úkol, tak já ho přijímám. Poprosila jsem: „Co mám tedy psát?“ V ten okamžik se mi život otočil na ruby: po několik měsíců jsem ´byla buzená´ ve čtyři ráno a uvědomovala si sdělení, které jsem svědomitě zapisovala. Byla tak závažná, že mi z nich šla hlava kolem a byla pro mě výzvou ke změně. Další nové věci jsem se totiž dozvídala až tehdy, když jsem podle těch předchozích začala žít. Jako bych podala někomu ´tam nahoře´ nesměle prst, že lepší věci zkusím – a v ten okamžik jsem byla uchopena za celou paži a tažena dopředu, kdy mosty za mnou padaly, takže se nebylo kam vrátit, šlo to jenom dopředu. Dosavadní zmateční život jsem měnila v Řád. Bylo to úžasné období, vše šlo ráz na ráz, najednou jsem znala odpovědi na všechno, co mě dřív tížilo a sdělovala jsem to i lidem kolem.

Zlomem bylo setkání s Ing. Janem Konfrštem, kdy to, co jsem se dozvídala odněkud ´shůry´, jsem si dávala do ještě širších souvislostí s informacemi, které z pokladnice Boží energie čerpal a sděloval Jan. Šlo o fantastická, na Zemi nevídaná a přitom logická sdělení, která jsem na opakovaných veřejných tzv. Povídáních dvacet let hltala jako živou vodu. A která přesně zapadala do těch mých.

Shodli jsme se na tom, že: Mocní se vždy báli přemýšlivého člověka... a nemoc? To je nápověda, jak směřovat k pravdě...Dívejme se sami na sebe jako na tvůrce, který když měl ve své moci si na svém těle nemoc vytvořit, má i moc vytvořit si zdraví...

Mluvíte hodně o síle myšlenek. Proč myšlenky pořádně neznáme?

Myšlenky, to je úžasné téma. Na Zemi nejsme moc bystří, stačí se podívat, co se teď děje, jakých podlostí a lží jsou pro peníze a moc mnozí schopni. A vše o myšlenkách? Kde jsou obsažené, jaké mají vlastnosti, jak fungují? Tyto informace běžně neznáme, neznají je naši vědci. K nim se dostanou, až nebude hrozit, že bychom je zneužili. Taková pojistka je v myšlenkách zakomponována, a tak ač oproti minulosti vědecké objevy vylétly do výšin závratnou rychlostí, myšlenky jsou pro vědce stále tabu.

Propočítali sice už, že se před nimi kamsi schovalo cca 90% hmoty ve vesmíru (která tam někde je, protože jinak by se vesmír zhroutil), ale jen tu nenalezenou hmotu pojmenovali slovem temná (neobjevená). Nepočítají s hmotou (s energií) myšlenek, která je o mnoho řádů menší, nežli nejmenší částice, kterou dosud vyzkoumali. Nepřipouští, že by ´ono nenalezené´ mohla být velejemné energie (hmota) myšlenek nacházející se v atomech (v prostoru mezi jádrem atomů a elektrony, které kolem jádra obíhají).

Myšlenka je pro vědce nicota, o myšlenkách nám nic neříkají.

Ale my přesto na Zemi o myšlenkách dávno víme – i bez vědců!  Informace přicházejí, jako šly ke mně: ze Zdroje. A jdou k lidem, kteří s nimi umí smysluplně naložit, kteří je nezneužijí… Já osobně je znám čtvrt století od pana Konfršta. 

Co poradíte člověku, kterého myšlenky obtěžují, nemůže se jich zbavit, který neví, odkud myšlenky pochází?

Takového člověka bych se zeptala: „A co potřebujete, co se týká vztahů?“ Asi by se mé otázce divil…, ale cesta nemá počátek v dílčích ze souvislosti vytržených otázkách, ale začíná pochopením vztahů s lidmi. Skrze řešení vztahů člověk pochopí sebe coby tvůrce svého života. Sebe coby nositele všech informací. A z nich se naučí čerpat. Díky nim si dovede se vším, co ho obtěžuje, poradit.

Samozřejmě, že i na tuto dílčí otázku se dá odpovědět. Odkud že pochází myšlenka? Energie myšlenek tryská z člověka. Ta první myšlenka a následně i myšlenky další pochází z doby dávno minulé, kdy se mozek živého tvora dostal vývojem na takovou úroveň, že byl schopen zplodit myšlenku. První myšlenku zplodil první člověk, byl první vločkou v lavině. Postupně se k němu přidávali další – jeho následovníci. A teď existuje tzv. Vědomí, kterému říkáme akáša, Zdroj, knihovna lidstva. Což je soubor obsahující vedle zlých myšlenek i opak: záležitosti absolutně řádné. Těm říkáme Řád: Řád lásky a pravdy. Každý z Řádu rozumíme a žijeme to, na jakou úroveň jsme sami svou pílí pokročili.

A k vlastnostem myšlenek patří, že pokud stagnujeme a nejdeme ze své stávající úrovně do větší laskavosti a moudrosti, jako bychom si na té úrovni vydýchali vzduch, tak nepříjemně se tam začneme cítit.

Myšlenka informuje, ale nic nenutí. Myšlenkám je jedno, co si o nich myslíme, je to energie, která pouze je a teprve člověk, když na nějakou myšlenku zaměří svou pozornost, tak ji tím oživuje, činí s ní vlastní zkušenost.

A záleží na našem úhlu pohledu. Jestli si budeme trvat na tom, že nás myšlenky obtěžují, pak setrváváme v nepochopení, v negacích, a pomocí svých temných myšlenek plných trápení si zablokujeme přívod životadárné energie do svého těla – a můžeme i onemocnět. Opačný úhel pohledu, že nás myšlenky přišly inspirovat k pozitivní změně a my díky nim v praxi smysluplné změny skutečně vykonáme (a může jít o nápovědu v myšlenkách, které se zdály být hodně tíživé a nepříjemné), to je pochopení poselství, které je v myšlenkách ukryté. Tímto se zbavujeme nepříjemných myšlenek – a zároveň si tím i posilujeme své zdraví.

…Jak s myšlenkami pracovat, abychom byli zdraví, čím začít?

Nic nevisí ve vzduchoprázdnu. I názory na zdraví mají svou historii. A nynější zvrácené ´pravdy´ o tom, že nás vyléčí něco zvnějšku? Tyto lži se odvíjejí od neznalosti působení myšlenek a od zvyků podřídit se mocným.

Mocní se vždy nejvíc báli a bojí i teď přemýšlivého člověka. Ať už dříve církev, po ní fašisti a komunisti, a teď i lidi u moci všude ve světě, dělají to samé – likvidují ty, kdo ohrožují jejich moc. Upalování už není v módě, ale likvidace všeho druhu (očerňování, hanobení, vyřazování z veřejného života, tresty, zákazy těm, kdo nechtějí před nátlakem lží sklonit hlavu) bují po celém světě.

Staletí nás psychopati u moci nutí, abychom je slepě poslouchali, nikdo nás nenabádal k přemýšlení, k hledání širších souvislostí – lidé se báli a i teď se ještě mnozí bojí mít vlastní názor, a taky jsme zlenivěli. Vždyť mlčet a podřídit se je snazší, leč má to jeden velký háček: k ničemu dobrému to nevede a nepovede, jen do ještě větších průšvihů v přírodě, v ekonomice, v politice, i ve zdravotním stavu lidí.

A začátek je vždycky v našich myšlenkách. Nedržíme v ruce kouzelný proutek, nejde jen říci abrakadabra, čímž se vše dostane do absolutního pořádku. Narodili jsme se do určitých podmínek, není v naší moci všechno hned teď dát do pořádku během dne či dvou. Ani celý život nám na to nebude stačit. Ale nenarodili jsme se náhodou, ani zbytečně, na to musíme myslet. Přišli jsme si ´odtančit svůj taneček´, žít tak, aby v místě, kde jsme – v rodině, v práci, v národě… jsme nebyli utrápenou troskou plnou negací, ale uměli jsme zasvítit sobě a být pro druhé lidi člověkem hodným následování. A to je i cesta k našemu zdraví.

Je nemoc dar?

Když mi před lety jedna žena říkala, že to úžasné, co ji v životě potkalo, pro ni byla rakovina (ze které se následně vyléčila), nechtělo se mi tomu uvěřit.

Brzy jsem ale podobnou zkušenost měla já sama. Tak nedobře jsem se k sobě chovala, že už záhy po třicítce jsem stála krok od smrti. Po opakovaných pobytech se záněty v nemocnici mi už duše nemohla výrazněji sdělit, že směrem, kterým léta jdu, jít už nemám. Že musím konečně vše od základů změnit.

V té době zemřel otec na rakovinu a známí mi doporučili léčitele. Byl prvním, kdo mi spojil to, jak přemýšlím a co žiji s mojí nemocí. Říkal: „Prosím vás, z čeho byste chtěla být zdravá, vždyť vy odevzdáváte energii tady a tady, a na sebe nemyslíte.“ Po třech měsících diety bez cukru, masa a alkoholu a zpytováním svědomí, a rozhodnutím vše napravovat, což jsem i udělala (žiji zdravý životní styl, kam patří i zdravé vztahy a plnění poslání osobního i národa) jsem se uzdravila a jsem čím dál tím zdravější.

Takže jestli je nemoc dar? Je to nápověda, abychom se z nepravostí nasměrovali k pravdě a láskyplnosti. A když už jsme si roky svými nedokonalými myšlenkami na svém těle nemoc zmaterializovali, pak nemá cenu se ani vztekat ani naříkat, ale podívat se na ni jako na fakt, který existuje. A na sebe jako na tvůrce, který když měl ve své moci si na svém těle nemoc vytvořit, má i moc vytvořit si zdraví. Darem v nemoci bychom mohli nazvat prozření člověka z povrchnosti do větší hloubky, do uvědomění si nejenom viditelné hmoty, ale i nesmírné síly, jaká je uložená v energii lidských myšlenek a jakou člověk sám disponuje. Pak může následovat rozhodnutí používat sílu myšlenek k šíření smysluplných věcí pro sebe i pro všechny kolem. 

Pamatuji si na jednoho svého klienta s úrazem dolních končetin. I když byl bojovník, bylo pro něj velmi nepříjemné, že ho najednou život pracovně i vztahově omezil. Moc si přál umět situaci přijmout, ale nedařilo se mu to. Vůbec pozoruji, že PŘIJETÍ je pro řadu lidí to vůbec nejtěžší. Jak na to?

Představíme-li si člověka jako něco víc nežli jen snůšku masa, kostí, orgánů – že má v sobě i energii myšlenek – potom tyto myšlenky mají své vlastnosti. Patří k nim i to, že myšlenky jednoho člověka se podobně jako magnety umí přitáhnout k myšlenkám jiného člověka, kdy nejde o náhodu, ale potkávají se lidé, u nich je největší šance se vzájemně něco nového naučit. Je to absurdní? Došlo k úrazu při setkání s jiným člověkem a to by měla být ta ´učební látka´? Nebo jsem najel autem za bouřky do stromu, který ležel přes silnici za zatáčkou a nebyl vidět? Situacím často nerozumíme, ale nejdůležitější je zvládnout cokoliv nás potká. Nejsme skutečně jen snůška masa a kostí, jsme duchovní bytosti, které se tu a tam zrodí do hmoty – a současný probíhající život může mít i podobu, že se ocitneme na vozíku s těžkým úrazem a k tomu nás nikdo ani v základní ani jiné škole neučil, jak to zvládnout. Až teprve teď si uvědomujeme, že jsme ´ve škole života´, kdy nás nepotkává nic, co by bylo nad naše síly, ač se tak mnohé situace zpočátku tváří. A zvládáme novou věc: přijetí. Krok za krokem se učíme jako prvňáček vše od A až po Zet. A platí, že východiskem je dívat se na život jako na zkušenost své duše, kdy právě z prožitků nejtěžších máme šanci vytěžit pro sebe i pro druhé mnoho pozitivního.

A co minulé životy. Má smysl se o ně zajímat? Může jejich znalost pomoci v procesu uzdravení?

Okolo roku 500 n. l. církev, na jenom ze svých sněmů, přehlasovala ty přemýšlivější a nastolila jedinou možnou pravdu, v jejímž duchu fungují mnozí dosud: že existuje jeden právě probíhající život, který na nic nenavazuje a ani po ukončení tohoto života nic nebude. Ovečkám a poslušným lidem byl pouze slíben jakýsi pofiderní život po smrti kdesi na nebesích.

Vedle života na Zemi existují i společenství, kde znají z pravdy ´Boží´ víc než my zde na Zemi. Vědí nejenom to, že Země není placatá jako deska, což nám mocní jakožto jediný možný názor vnucovali po mnoho století, ale vědí i, že život není jednorázová záležitost. Že to, co žijeme, se dá přirovnat ke korálku. Že náš právě probíhající je život dílčí: je to jeden korálek z mnoha, který navlékáme na svou šňůrku Života celkového. A celý náhrdelník, to je naše osobní cesta do úplné harmonie.

Neseme si s sebou svou osobní ´knihu´, kde je všechno, co jsme dosud žili, zaznamenáno. Zavřeli jsme ji v okamžiku, kdy jsme minule umírali a kam jsme došli, na to navazujeme teď. A protože se jedná o energii myšlenek, kterou jak už víme, vědci na Zemi nedefinovali, tak o návaznosti životů běžně nic nevíme. A přitom všichni návaznost žijeme: milujeme, a naopak nemáme rádi určitou zemi, počasí, jídlo, nějaké prostředí. Přinesli jsme si minulé nezvládnuté momenty, takže z něčeho máme třeba i fobie. Já jsem se například učila zvládnout fobii z hadů a ze žraloků. Had mě jako dítě v jednom životě smrtelně uštkl na pozemku sousedů, se kterými se moji rodiče nenáviděli a já ´viděla´ situaci, jak ležím v posteli, nade mnou maminka se snažila neplakat, aby mi nedošlo, že je konec. Ale já jsem to věděla, i to, že moje smrt vyrušila nesmyslné hádky mezi rodiči a sousedy, že jsou najednou usmíření. Říkala jsem, že tak jednou budu žít a budu lidem vysvětlovat, jak se usmířit, jak si mohou podávat ruce ke spolupráci… Všichni si mysleli, že blouzním, a já jsem tenkrát mluvila o životě, který žiji teď…

A žralok? Potápějící se loď, kde jsem byla nejmladší plavčík a všichni kolem staří mořští vlci. Oni věděli, že loď je jejich domovem a jednou se stane i jejich hrobem. Modlili se a zpívali náboženské písně, když klouzali do moře do chřtánů žraloků. Nešlo se zachránit. A já? Umírala jsem šílená strachem… A strach jsem si přenesla až do tohoto života. Před léty jsem byla v moři po pás ve vodě a s hrůzou se dívala, jestli po mně nějaký žralok nejde. Teď už v Egyptě šnorchluju u korálových útesů a pod sebou desítky metrů vody, stranou nekonečného oceánu… Všechno se dá zvládnout.

Do minulých životů mám volný přístup, tato schopnost je jedním z darů, které jsem obdržela. Pokud nejde jen o zvědavost, ale informace jsou ku pomoci, otevírají se přede mnou příběhy moje osobní i lidí kolem. Jako by šlo o útržky z filmů a prožitky jsou stejné jako tenkrát. Jak jinak, když čas neexistuje.

A má poslední otázka je, jak podle vás bude vypadat člověk budoucnosti?

Když se zamyslíme nad budoucnosti – k čemu by bylo dobré, aby jednotlivec i celé lidstvo došlo – jsme rázem v oblasti svých představ. Pro mě to znamená mířit k moudrosti uložené v ´knihovně lidstva´, pochopit a žít podle její části, kterou nazýváme Řádem lásky a pravdy. Člověk mající povědomí o čakrách k tomu může dodat, že je třeba stranou odkládat svou sobeckost, že je třeba myslet, mluvit i konat co nejvíc řádně (v Řádu) a tím si otevírat čakry. Já souhlasím s jakýmkoliv pohledem, kdy jedinec podporuje a rozhojňuje Dobro v obecné rovině v živé i neživé přírodě, mezi lidmi i národy, všude.

Když jsem si přízemním životem došla ve 36 letech až na hranu propasti a nechtělo se mi umřít – a to především kvůli dětem, které byly tenkrát školou povinné a já jsem vůči nim cítila závazek – otočila jsem život na ruby jako by to byla rukavice, která roky byla převrácená dobrou lícovou stranou dovnitř. Nechtěla jsem už dál žít ´rub´. Stravování plné masa, alkohol, přemíra práce, zahlcenost sporty, ubohé vztahy – vše díky strachu ze smrti letělo stranou – a už jsem se k tomu nevrátila. Vedle vstupu do minulých životů jsem obdržela i další dary, všechny proto, abych ´učivo´ mohla líp vysvětlit. Jedním z darů je i schopnost kresbou zaznamenat vztahy, vidět kudy dál, aby se lepšily. A také i schopnost nakreslit a popsat myšlenky (čakry) – opět i s výhledem, kudy smysluplně dál.

A tak jsem se dostala i ke kresbě člověka, kterému ve východní nauce říkají: realizovaný. Je to člověk, který po cestě vývoje skrze jednotlivé životy došel do úplné harmonie, navlékl všechny své korálky na svůj náhrdelník, došel na vrchol pyramidy vývoje. A pokud bychom si chtěli uvědomit, jakým směrem se ubírat, můžeme se podívat, jaké poselství nám skrze svoje čakry posílá. Začít můžeme od jeho první čakry, která je od boků směrem dolů a ukazuje, jak zvládá život ve viditelné hmotě zde na Zemi. A postupně dojdeme přes další čakry až k čakře sedmé, která míří od hlavy k nebeské výšině. Takto jsem zaznamenala čakry 100 % harmonického člověka, chcete-li, může to být nápověda, k čemu je dobré směřovat:

1.čakra: Projevuji vůli k životu v Řádu: mám důvěru v řád věcí pozemských i nebeských. Cítím se neohrozitelnou součástí Řádu.

2.čakra: Cítím lásku a jsem ochotný se vyvíjet v Boží bytost skrze lidi kolem.

3.čakra: Absolutně přijímám sebe jako Boha, který tvoří svůj život.

4.srdeční čakra: Jsem láska ke všemu stvořenému i zrozenému.

5.čakra: Volně se projevuji, jsem pravdivá část Boha.

6.čakra: Našel jsem svoji cestu k Bohu skrze zjemňování sebe.

7.čakra: Jsem v neustálém napojení. Bůh je ve mně fyzicky přítomen. Jsem vědomou součástí Boží, jsem „On“.  

Paní Bohumilo, moc Vám děkuji za rozhovor.

Jiří Hamerský