koncentráky i pochod smrti, líčila, jak neměla ani polovinu své původní váhy, stejně jako všechny ženy kolem. A pak osvobození. A dál? Jako by se před tím nic nestalo.
Kdo je trýznil, obíral je o lidskost, mučil, ponižoval, jehož bezohlednost neměla mezí...kamsi vyšuměl. Převlékl kabát, žil si někde opodál jako by se před tím vůbec nic nestalo.
Už nemusela s ostatními ubožačkami stát bez přestávky tři dny a tři noci venku bez možnosti si odpočinout, jako tomu bylo po zahnání do oploceného objektu na konci pochodu smrti. Do objektu, kde bylo tak přeplněno, že jediným východiskem byla smrt.
V roce 1948, když teror fašistický nahradil teror komunistů, padlo jasné rozhodnutí, že tady dál žít nebude a s manželem emigrovali.
Na příběhu této ženy mě zasáhlo, jakou hrůzu pro ni zinscenovali ti kolem, do jaké bezmocnosti ji uvrhli, v jakém stresu ji drželi – a pak si odkráčeli, jako by se nic nestalo. Žádná omluva, žádná prosba o odpuštění, žádná lidskost ze strany lumpů nepřišla.
A teď? Kde jsou ti, kteří lidi v naší zemi jejich nařízeními dělili na lidi první a druhé kategorie? A ty ́druhé kategorie ́ uráželi, zostouzeli, obírali o lidská práva? Omluvili se, poprosili o odpuštění?
Nebo kdo obíral druhé o lidskost, ponižoval, a jeho bezohlednost a sprostota neměla mezí...kamsi vyšuměl? Převlékl kabát, žije dál mezi námi nebo na teplém postu někdo opodál... jako by se před tím vůbec nic nestalo?
