jen tu a tam někdo?
Začnu poslední otázkou: životní poslání, životní úkoly svoje osobní známe všichni od dětství, z touto znalostí jsme se narodili. Všichni, bez výjimky. Neexistuje nikdo, kdo by své poslání neměl. Od dětství tušíme ́něco ́, něco čemu většinou naplno nerozumíme. A když projdeme pubertou, dospíváme, když si začínáme uvědomovat, kdo jsme, pak abychom smysl svého života, smysl fungovaní svého národa, smysl pobytu lidí na Zemi poznali a porozuměli mu, musíme si uvědomit, že nic z toho nepřijde samo. Můžeme celý život prožít jako automat: pracovat, prožívat vztahy...a životního poslání si vůbec nevšimnout.
Abychom poslání poznali, musíme mu jít tzv. naproti. Což v praxi znamená vydat svou energii směrem, který nám naznačuje svědomí, nebo třeba i desatero. Prostě nějak nepokračovat ve zvyklostech (byť tak běžně třeba žijí všichni kolem nás) a třeba přestat pomlouvat, přestat nadávat. A vzít to i z druhé strany: přestat naříkat, přestat se litovat, přestávat se bát. Nesmířit se s postojem oběti zlé doby, zlých lidí, nechovat se jako oběť, která nadává a naříká, začít si uvědomovat, že je to všechno o hodně jinak. To je otevření, díky kterému si můžeme začít poslání uvědomovat.
A jestli může být poznání životního poslání šok, jestli nás může zaskočit tím, jak je nad naše chápání? Může se zdát, že jde o absurdní záležitost úplně mimo ́naši mísu ́, zcela nad naše síly a možnosti? Ano, takové to být může – přesně tak jsem to prožila já. Ovšem přihlédnu-li k tomu, jak dlouho a jak urputně jsem dobré věci odmítala, jak nečetně a neupřímně jsem šla životem až do svých 36 let, jak jsme šla proti svému svědomí, umím si představit, že vnímavější lidi se s poznáním seznámí ve větší pohodě.
A že smyslem životního poslání není děsit, ale opak: je to to nejkrásnější o co v životě jde, protože to přesahuje naše nejodvážnější představy o možné nádheře - a to v absolutní výši, a konkrétně to znamená pomoc pro člověka osobně i pro všechny a vše kolem? Ano takové poslání osobní i poslání našeho národa je.
