české moderní národnosti.“ (slova Jana Urbana) Co to znamená? Co se to vlastně děje?
Velice jednoduše to jde pochopit na příkladu z mého minulého manželství: Hodně let jsem byla velice nešťastná, viděla jsem, s jakým despektem se ke mně manžel chová. A až po dvaceti letech, po rozvodu jsem musela uznat že: když jsem vstupovala do vztahu, nevěděla jsem pořádně co je pro mě vztah, co je pro mě život. Na rozdíl od manžela jsem neměla jasnou představu, jak vztah žít. On to věděl, byl RAZANTNÍ, SILNÝ. Tak převzal velení nad naším soužitím a já jsem naivně věřila, že chce dobré věci pro nás pro oba. Ustupovala jsem, snažila jsem se jeho požadavkům vycházet vstříc. Nespolupracoval se mnou tak, že by ho bavilo hledat společnou cestu dál, která by nás těšila, byla přínosem pro nás oba. Přisoudil mi podřadnou roli v koutě. Chtěl abych se podřizovala tomu, co vyhovovalo jemu - byť mně to ubližovalo.
V té fázi života jsem se učila vymezovat sebe, nenechat nikoho zasahovat do svých práv a současně ctít práva druhého. Naučila jsem se, že jediný pořádný vztah a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi většími skupinami lidí nefunguje tak, že se někdo pasuje do nadřazené pozice a na druhého se dívá s despektem, ale jde o vzájemné rozhodnutí se pro vztah na základě oboustranné důvěry, o nabídnutí rukou ke spolupráci, kdy se lidé snaží najít společnou cestu dál, která je baví, těší, je pro všechny zúčastněné smysluplná.
Když jsem se ptala upřímně svého svědomí, proč jsem vůbec s takovým vztahem souhlasila, uslyšela jsem slova: NO, KDYŽ TI TO STAČILO... TAK JSI TO TAKOVÉ MĚLA...
Nám tenkrát v 89. roce připadlo smysluplné přiblížit se životní úrovni západu: mít lepší auta, lepší bydlení, moci cestovat – jako oni. Oni to všechno měli a my jsme se naivně domnívali, že není od věci vnímat je jako ty, kdož vědí, jak na to a chtějí nám pomáhat, chtějí pro nás dobré věci. Jako tupé ovce jsme se opájeli představou, že velmoci padnou na zadek z toho, že my jsme se konečně zbavili komunistů a ruské nadvlády a že nám budou ze všech sil pomáhat. V našich očích tam byli lidé tak RAZANTNÍ, SILNÍ!
STAČILO NÁM TO TAK...Smířili jsme se s podřízenou rolí, tak ji teď takovou máme.
Jan Urban byl v 89. ve středu dění, kde se potkala chuť žít lépe s realitou. Jak říká: „NEDISKUTOVALI JSME POŘÁDNĚ, CO ŽÍT MÍSTO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU...“
Nepřišli s českou vizí kudy dál, jak si pohlídat, aby náš malinký národ zase velmoci nenašlapali do kouta, jako to udělalo Rakousko- Uhersko, po nich Němci, pak Rusové. Nikdo neprosadil moudrost J. A. Komenského (nešířil celosvětovou cestu z hrůz k lepším věcem), kašlali jsme na duchovní přesah, který ukazoval T.G.Masaryk...atd.
NIC Z NESMÍRNĚ SILNÉ POZITIVNÍ DUCHOVNÍ PODSTATY NÁRODA jsme si nevyužili pro ZFORMOVÁNÍ ČESKÉ MODERNÍ NÁRODNOSTI.
Jako mě díky mé naivitě začal bývalý manžel „válcovat“, to samé nastalo v našem národě po otevření hranic. Lumpům u moci nikdy peníze nesmrděly a tak jedno odvětví za druhým (vodu, automobilový průmysl...) prodali velmocím mimo náš stát, vpustili sem „chytré“ technologie – a těmi nás teď drží pod krkem.
Jsme otroci a oni mohou všechno. Vědomě nás týrají nemocí, válkou, strachem, přicházející bídou.
Leč na jedno ti hrůzovládci zapomněli: že už i nám došlo, že hromadění peněz a majetku není všechno. A když jsme si to neuvědomili po 89., tak teď to sice máme těžší, ale DĚJINY NAŠEHO NÁRODA máme všichni coby vklad v sobě.
Proto je tu tolik odvahy, moudrosti... byť hlupáci u moci jdou českým elitám po krku.
Jenže: COBY NÁROD MÁME SVŮJ ÚKOL V KULTURNOSTI CELÉHO LIDSTVA.
Máme v sobě osobní a současně národní životní poslání. A kdo ještě neví, o co jde a kudy kam, tak stačí vypnout bláboly, co do nás cíleně hustí ze všech stran oficiální sdělovací prostředy a naladit si smysluplnější zdroje.
Nesmíme skončit u konstatování: "Když nám to takto stačí, tak to takovéto máme".
Všichni máme na víc, jen se samo nic nezlepší, jako se samo nic nezlepšilo po roce 89.
