vlnách přehoupla a dobublává, jako když po bouřce z louky odtéká pramínek poslední vody?
Proč, když už nemoc ́nebouří ́, pořád někdo všemi možnými cestami vyvolává představu, že jsme zrovna v oku tornáda a je to s námi všemi hrozně zlé? Proč si s tím někdo doprčit pořád - den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem... dává tak příšerně velkou práci, aby nás udržel v představě nebezpečí, které ať se dívám jak dívám - nikde není?! Na 100 000 obyvatel je za poslední týden 11 nemocných... No a? Z toho mám být šílená (když už jsem dávno 60+) a honem si běžet pro vakcínu, když:
a) naší vyspělé medicíny si nesmírně vážím: a když už člověk neví kudy kam (má úraz, došel si do těžké nemoci apod.), ať tam rychle běží a ́líbá jim ruce ́ za všechnu úžasnou pomoc
ale
b) nikdo moje zdraví nemá ve svých rukou – já jsem ten, kdo žije tak, že sebe utýrá stresy a nezdravým způsobem života, že se nemůže udržet na nohou anebo sebe udrží ve zdraví
Včerejší výlet – 40 km na kole Šumavou od Nových Hutí přes Zadov, Modravu až k Vydře... v tak krásný den... hovoří za vše.
Problém nestojí dát se nebo nedat očkovat, jde o to, jestli chceme za svůj život přijmout zodpovědnost anebo si myslíme, že zdraví je mimo nás a kdosi nám ho naimplantuje pomocí vnějšího zásahu.
A jestli nám ten ́kdosi ́ lže anebo s námi jedná čestně, to už si musíme z jeho postupů odvodit sami.